„Samotnou bulku jsem si nahmatala ve 22 letech. V naší rodině byla vždy základem otevřenost a přímost, proto mi nebylo samovyšetření prsu cizí a pravidelně jsem jej podstupovala. Lékařka mě poslala za chirurgem, který mě poslal na rentgen, kde jsem svou diagnózu slyšela nahlas poprvé. Rakovina prsu. Můj svět se tím ale nezbořil. Protože stejně jako ke každé jiné nemoci, i k této se musíte postavit čelem. Když to přeženu, na rakovinu jsem se dívala jako na rýmu. Tu přeci každý z nás poráží co půlrok.

Léčba rakoviny pro mne samozřejmě znamenala značnou fyzickou i psychickou zátěž. Pro mladou holku je veliký šok, když najednou nemá vlasy kvůli chemoterapii. Po svých zkušenostech bych chtěla nejvíce apelovat na to, aby se ženy nebály vést se svým lékařem dialog, a aby se ptaly i na různé na možnosti léčby. Existuje biologická léčba, která je k tělu šetrnější, ale neúčinkuje na všechny typy rakoviny…

Jedna z nejtěžších věcí, kterou jsem si ani neuvědomila, byl návrat do normálního života. Čekala jsem, že po vystudování školy mám dveře všude otevřené, ale předsudky potenciálních zaměstnavatelů mi otevřely oči. Pro mnoho firem jsem byla neperspektivní, báli se, že znovu onemocním, a když to přeženu, dívali se na mě skrz prsty. I proto jsem ráda za firmu, kde právě působím, ve firmě Egis, kterou vůbec moje historie nezajímala a chovali se ke mně naprosto férově, bez předsudků.

A pak přišla nabídka stát se ambasadorkou kampaně Všechny jsme z Venuše, kterou jsem bez váhání přijala. Pokud totiž pomůžeme aspoň jedné ženě, aby díky včasné indikaci prožila plnohodnotný život, tak to má smysl. Tohle onemocnění se totiž může týkat každé z nás. Všechny jsme z Venuše.“